Poslední týdny před odjezdem

// couchsurfing / michelinský ramen v Tokyu / TeamLab Borderless / výlet k Fuji / politika / Kyoto // (disclaimer: s odstupem 2 let)

Po dvou měsících v Japonsku se ocitám zpět tam, kde jsem cestu začínala. V Tokyu. Cítím, že jsem ještě nepoznala celý potenciál města – taky jak, když jen centrální Tokyo má tolik obyvatel jako celá Česká republika. Když se snažím v hlavě vytvořit celistvý obraz města, nejde mi to – každá čtvrť má jinou charakteristiku, Asakusa je tradiční, Akihabara komiksově moderní, Ginza luxusní. A tak mám v hlavě spíš obraz Tokya na mapě, s vyznačenými místy, která už jsem navštívila a těmi, která chci teprve vidět. Město, které na mapě vypadá relativně kompaktní, snad až malé. Jenže pak začnete zoomovat a zoomovat a když se dostanete na úroveň jednotlivých ulic, tak zjistíte, že si můžete u budov rozkliknout jednotlivá podlaží a teprve pak vám dojde, jak hustě obydlené tohle město je.
Líbilo se mi tam, ale až v Praze jsem si uvědomila, kolik volného prostoru a neorganizované přírody tu máme. Tokyo má parky. Parky, kam zaplatíte vstupné a užijete si nádherně upravená zákoutí, kvetoucí hortenzie, vybudované scenérie a při zavíračce vám k tomu zahraje hudba. Nenajdete ale příliš mnoho zákoutí, kde byste si jen tak mohli sednout pod stromy, kde by nekontrolovaně rostly keře a rostliny. Na to prostě není místo.


Zbývají mi 3 dny, než se budu muset přemístit na další místo, kde budu dobrovolničit. Do městečka Azumino v prefektuře Nagano. Těším se na čerstvý horský vzduch, výhledy na Alpy. V Tokyu začíná být vedro a dusno. Začínám si uvědomovat, kolik mě tenhle výlet už stál a tak obepisuji místní na couchsurfingu, zda by mě u sebe neubytovali. Štěstí mám s Němcem, který v Tokyu vystudoval doktorské studium a našel si práci v robotice. Sice se tou dobou nachází na konferenci v Austrálii, ale shodou okolností nechal klíče od bytu ve své poštovní schránce. Po chvíli chatování usoudí, že jsem dostatečně důvěryhodná na to, aby mi je svěřil a nechal mě tak pár dní ve svém bytě bez dozoru. (!!!) Dojímá mě jeho důvěra a štědrost a prodlužuji si pobyt v Tokyu o další dva dny, abych měla šanci se s ním setkat a osobně mu za to poděkovat. Strávíme spolu příjemný víkend, naplněný procházením po památkách, prohlížením 500 let starých bonsají, hraním her ve virtuální realitě, společnými snídaněmi a večeřemi v sushi barech. 

V Tokyu mám konečně čas i oblasti a místa, na které se předtím nedostalo. Procházím se tak čtvrtí Ikebukuro, kde je spoustu komiksových obchodů, večer brouzdám po Shimokitazawě, plné rozmanitých second hand obchodů a útulných kavárniček. Konečně se podívám do muzea Miraikan na Odaibě, zasvěceném vědě a inovacím nebo projíždím na elektrokole nočním Tokyem. A hlavně si konečně dělám čas na to navštívit ramen restauraci Tsuta, pyšnící se michelinskou hvězdou – v které ani tak za jídlo nedáte víc než 300 Kč. V restauraci je asi 7 míst, proto je potřeba si ráno na místě zakoupit lístek na určitý čas, kdy se přijdete najíst. V danou hodinu se do restaurace vrátíte, vystojíte si frontu, potom si na automatu vyberete konkrétní ramen, který si chcete dát (oblíbený je ramen s lanýžovým olejem), během pár minut ho máte na stole a můžete se do něj pustit. Doporučuju, byl výborný! (Ale zároveň musím podotknout, že jsem měla v Japonsku asi i subjektivně lepší :))

V létě 2018 také poprvé otevíralo brány veřejnosti digitální “muzeum” TeamLab Borderless na Odaibě. Tenhle prostor v sobě spojuje umění, technologii, design a soustředí se zejména na zážitek ze světla a zvuku. Přestože lze rozdělit muzeum na několik samostatných prostorů/děl/instalací, tak jakoby tam neexistovaly hranice, prostě procházíte volně prostorem, zatímco kolem vás se mění svět a působí na vás neustále nové podněty. Žádná plocha není ponechaná prázdná, všude kolem vás se promítá digitální svět, který navíc reaguje na vaše pohyby. Magické. Stejná skupina vytvořila ještě druhé podobné a možná o něco více interaktivní muezum “Planets”. Plánuji navštívit, až budu v Tokyu příště. 🙂


Poprvé se také v Tokyu střetávám s projevy místní politiky – konkrétně s robustními černými auty (gaisensha) s velkými tlampači, které jezdí po městě, vyhrávají vojenskou hudbu či národní hymnu, povlávají na nich japonské vlajky a sedí v nich členové ultrapravicových skupin. Myslela jsem si, že jde o projev nějakého moderního hnutí, ale z mého omylu mě vyvedla kniha Hitching rides with Buddha, kde autor popisuje úplně stejnou zkušenost z roku 1998. Překvapilo mě to hlavně proto, že jde o první projev japonské společnosti, který byl hlasitý, hrubý, nevyžádaný, prostě strašně ne-japonský. Auta městem jezdila ve chvíli, kdy se konaly demonstrace proti snaze japonského premiéra Shinzo Abe o změnu článku 9 japonské ústavy, upravující právní status japonských obranných sil. Článek 9, přijatý po druhé světové válce, se vyslovuje proti válce jako možnosti řešení mezinárodních konfliktů, a zbavuje Japonsko ozbrojených složek. Japonsko je sice de fakto stále má, ale říká jim obranné složky – a Abe chtěl rozšířit jejich možnosti a “proaktivitu” v přispívání k míru (čti – chtěl, aby byly aktivnější v mezinárodních konfliktech, byly více vysílány do zahraničí atd.).

Z Tokya ještě společně s mým couchsurferem vyrážíme na víkendový výlet k Fuji. Doufám samozřejmě v ničím nerušený výhled na majestátnou horu. Dostává se mi deště, mlhy a mraků, za kterými je Fuji celý víkend kompletně schovaná. I tak si ale užíváme atmosféru místa a procházíme se kolem jezera Kawaguchiko, dáváme si mojito v pop up baru u vody a navštěvujeme lázně a nádherné Itchiku Kubota Art Museum, kde obdivujeme skvostně zdobená kimona. Bohužel se tam ale nesmí fotit, tak jen pár obrázků z internetu…

Do konce pobytu v Japonsku zbývají dva týdny, které strávím dobrovolničením v pizza restauraci v Sasayamě, a posledními výlety do Tokya a Kyota, kam cestuji nočními autobusy, protože jsou nejlevnějším způsobem dopravy. V Kyotu obdivuji chrám Byodoin, a odpoledne usínám na břehu řeky v centru města, protože jsem po noci v autobuse vyčerpaná.


Den před odletem z Osaky nocuji v levném hotelu v oblasti Kamagasaki, která je příhodně blízko vlakové trati na letiště. To, že oblast je největším slumem Osaky, zjišťuji až potom, co si na internetu hledám, kde jsem se to sakra ocitla. Kamagasaki je jediným místem v Japonsku, kde vidím bezdomovce a nepořádek na ulicích, kde se necítím ÚPLNĚ bezpečně, protože na ulicích se nevyskytují žádné ženy ani děti, ani turisti, jen muži zanedbaného zevnějšku postávající před nálevnami, kouřící, nebo sedící na ulici na hromadě svého jediného majetku.
Pořád jsem ale v Japonsku, takže kromě zvídavých pohledů a lehké nejistoty se mi samozřejmě nic nestane. Ráno v dusném vedru nasedám na vlak na letiště a po třech měsících se vracím do Evropy.


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s