Cestování po Kyushu

// Miyajima / couchsurfing ve Fukuoce / Nagasaki a evropský vliv / horké prameny v Beppu a nemravný Japonec / hike na sopku Mt. Aso //

Poslední den v Hiroshimě jsem strávila na ostrově Itsukushima (známějším jako Miyajima, ostrov svatyní), kde se nachází jeden ze tří nejkrásnějších pohledů v Japonsku. A to je pohled na rumělkovou bránu torii stojící v moři, která přežila i výbuch atomové bomby. Brána se při odlivu vynoří z vody a je tak možné se pod ní i projít. 

DSC_9239-Pano

Kromě brány a svatyně Itsukushima jsou další atrakcí na ostrově jelínci sika (stejně jako v Naře), hora Misen, na kterou za 2-3 hodinky vylézt a užít si krásný výhled nebo chrám Daisho-in, který vede relativně mladý mnich. To zmiňuji hlavně proto, že jsem narazila na rozhovor s ním, kde strašně zajímavě popisoval, jak moderně vede chrám – např. že se snaží popularizovat víru i tak, že chrám delá atraktivnější pro děti roztomilými soškami Jizo, kterých se v přilehlých zahradách nachází desítky.


Z chrámu pak vede cesta na horu Misen. Oficiálně zdroje tvrdí, že se nahoru dostanete během hodiny a půl. Mně to ve vedru trvalo snad dvě a půl a nahoře se mi tak klepaly kolena vyčerpáním, že jsem si radši zaplatila lanovku dolů. Pořád doufám, že to bylo primárně vedrem a batohem, ne mou špatnou fyzičkou. 😄 Cesta to ale byla krásná. 

Z Hiroshimy moje cesta pokračovala na ostrov Kyushu. V téhle části Japonska jsem ještě nikdy nebyla. Leží zde např. město Nagasaki a turisté sem jezdí hlavně za krásnou přírodou. Ostrov má méně železničních tratí než Honshů, takže se vyplatí si zde půjčit auto. Já si v Hiroshimě stopla příjemný pár japonských důchodců, kteří mě svezli část cesty směrem do Fukuoky, a když mě vysazovali na benzínce, vybavili mě taškou plnou jídla a pití a rovnou mi tam našli pána, který mířil stejným směrem jako já a domluvili mi s ním jízdu. Klasičtí japonci. 🙂

Ve Fukuoce jsem se potkala s mladým japoncem, u kterého jsem si domluvila přespání přes couchsurfing. Výhodou toho, že si vás pod křídla vezme někdo místní je, že se odvážíte i do míst, kam by se vám jako turistovi samotnému moc nechtělo. Poprosila jsem ho, aby mě vzal do klasické izakayi, japonské hospody. S Japoncem jsme si hned od první chvíle dobře porozuměli a strávili jsme zábavný večer u piva a různorodého jídla. Měla jsem s ním příležitost ochutnat i místní specialitu – tori sashimi – syrové kuře. Bylo to relativně chutné, i když trochu žvýkavé a gumové, a pocitu, že syrové kuře se prostě nejí (protože salmonela atd.) jsem se úplně nezbavila.

DSC_9464

Konverzace se nám hodně točila kolem jeho životního stylu – chlapec pracoval v HR oddělení velké japonské firmy a zdálo se, že jeho dny se primárně skládají z práce a chlastání s jeho šéfem a kolegy po práci. Leckdy se prý párty protáhly natolik, že jen přespal u někoho z kolegů a ráno opět vyrazili do kanceláře. Tradice družení se po práci je v Japonsku hodně silná a není úplně zdvořilé takovou nabídku/příkaz odmítnout (pokud vám tedy např. zrovna neumírá maminka apod.). Možnost sociálního života mimo práci nebo šance najít si přítelkyni apod. pro něj tedy byly téměř nulové. Nezdálo se, že by ho to zatím příliš trápilo, ale to možná přijde později.

Z Fukuoky opět stopem vyrážím do Nagasaki, druhého města, na které byla svržena atomová bomba. Pro mě je město ale zajímavé spíš svou historií spojenou s Portugalci a Nizozemci. Díky jezuitům se totiž Japonci v 16. století seznámili s křesťanstvím a Portugalci z Nagasaki zároveň po tři století obstarávali mezinárodní obchod se zbytkem světa, zejména Čínou. Během éry Tokugawa (Edo), kdy bylo Japonsko uzavřeno světu, byl uměle vybudovaný ostrov Dejima v Nagasaki jediným místem, kde mohl mezinárodní obchod stále probíhat a kde Japonci izolovali Nizozemské obchodníky.

V Nagasaki proto najdete mnoho budov evropského stylu, ale také chinatown, spoustu výborných čínských restaurací a chrámů. Samotný ostrov Dejima stojí rozhodně za prohlídku, neboť v jeho budovách se krásně snoubí evropský kolonialistický styl s tradiční japonskou estetikou.

V Nagasaki jsem se potkala s Amy, Američankou, která v Nagasaki učila angličtinu. Prohlédli jsme si společně Glover Garden, vyjely na vyhlídku na horu Inasa a pak se ponořily do lázní, vybudovaných na pobřeží, takže z bazénku s horkou vodou vidíte na mořské vlny pod sebou, narážející do skalisek. Nádhera. Neumím si představit lepší relax. 🙂
Amy mi vyprávěla o tom, s čím se během svého roku v Japonsku potýkala. V Japonsku se například pořád kouká podezřívavě na tetování a není běžné ho ve slušné společnosti ukazovat, do lázní se s ním často ani nesmí vstoupit. Tetování totiž bylo odjakživa spojeno především s yakuzou, japonskou mafií. I to se ale postupně mění a pro mladé Japonce se tetování stává způsobem, jak vzdorovat tlaku společnosti na uniformitu. Amy měla malé tetování vzadu na krku. Běžně ho měla skryté pod vlasy, když si je ale vyčesala, bylo viditelné. Učitelka v její škole jí tak jednou poprosila, zda by si nemohla vzít rolák nebo nějak jinak zařídit, aby tetování nebylo vidět. Amy jí opáčila, že ji tam mají přece nejen proto, aby děti naučila anglicky, ale i proto, aby je seznámila s jinou kulturou, a že do té spadá i tetování. Dovedu si představit, že říct takto otevřeně “ne” žádosti od nadřízené, Japonku muselo překvapit. Japonci totiž udělají téměř cokoliv pro to, aby nemuseli něco odmítnout nebo otevřeně zkritizovat. Není to považováno za slušné. A teď si představte, jak obtížné musí být z nich dostat potřebnou konstruktivní kritiku nebo názor na vaši práci, např. na univerzitě.

Z Nagasaki jsem se vydala vlakem, lodí a autobusem do Beppu, města proslaveného horkými prameny a lázněmi, kam každoročně na dovolenou míří mnoho Japonců. Já z Beppu byla ale ve skutečnosti zklamaná. Možná za to mohlo počasí, ale já viděla jen šedivé město, ničím se vymykající ostatním japonským městům. Nad domy se vznášely výpary z horkých pramenů, v ulicích se procházely prostitutky, a obdivovat jsem mohla akorát tak Jigoku, sedm “pekel” neboli horkých pramenů, kdy každý je zajímavý něčím jiným – jeden má gejzír, jiný rudou barvu, na jiném se dělají bahnité bubliny atd.

Rozhodla jsem se ale aspoň využít možnosti navštívit lehce netradiční onsen – bahnitý, a zároveň společný pro obě pohlaví. To jsem zatím nikde jinde v Japonsku nepotkala. Slibovalo to potenciál zajímavých setkání. A že jsem měla pravdu!
Jen co jsem se ponořila po krk do kalné horké vody, prošel se přede mnou ostentativně nahý Japonec s potetovanýma rukama. Voda mu sahala asi do půli stehen, měla jsem tedy možnost obdivovat plně jeho krásu. 😀 O minutku později sebral odvahu a přidřepl si do vody vedle mě a započal konverzaci v japonštině. Chvíli jsem předstírala, že mu vůbec ale vůbec nerozumím, pak se mi ho ale zželelo a lámaně jsem mu vysvětlila kdo jsem a co v Japonsku dělám. Když slyšel, že tam dobrovolničím, jal se mi vřele děkovat a směle pokračoval anglickou frází “you’re beautiful”. Jak pejsek mě pak neodbytně, nicméně stále ve vší slušnosti, následoval z bazénku do bazénku, a ke svému překvapení jsem ho potom našla na mě čekat i ve vstupní hale lázní. Nevěděla jsem, co od našeho setkání očekává, nakonec se ale ukázalo, že si se mnou chtěl na rozloučenou jen udělat selfie. Pak nasedl do svého BMW a odfrčel neznámo kam. Když jsem tuhle historku pak vyprávěla různým Japoncům, všichni se zhrozili a říkali, že určitě šlo o člena yakuzy (kvůli tetování), ale vzhledem k tomu, že neměl na rukou tradiční japonské vzory, ale klasické moderní tribal tetování, tak o tom spíš pochybuji.

Druhý den jsem se z Beppu vyrazila podívat se na sopku Mt. Aso. Při plánování výletu je potřeba kontrolovat oficiální stránky, kde je napsáno, zda je přístup ke kráteru povolen, nebo ne. Sopka je totiž stále aktivní a často vypouští jedovaté plyny. Ráno to vypadalo pozitivně, než jsem se ale k sopce dopravila, byl přístup uzavřen, tak jsem se vyšplhala aspoň na vedlejší vrchol porostlý růžově kvetoucími azalkami. Při cestě dolů jsem viděla, že už přístup ke kráteru opět povolili, stopla jsem si tedy auto plné singapurců, kteří mě dovezli na parkoviště u kráteru, podívala se ho jeho útrob, a během deseti minut už nás zase hnali pryč s tím, že koncentrace jedovatých plynů ve vzduchu se zvyšuje.

Večer jsme si užili příjemnou večeři s ostatními cestovateli z hostelu. Kupodivu národnost, kterou jsem při svých cestách potkávala nejčastěji, byli Izraelci. Dává to smysl, po škole nastupují vojensku službu a po letech, kdy nikam pořádně nemohou, se hodně z nich vypraví do světa. Dozvěděla jsem se tak, že Zohan je 100% přesný, nebo že hodně Izraelců má více občanství, zděděné po svých předcích.
Byla to má poslední noc v Beppu, dále jsem mířila na jih. V plánu bylo surfování v Miyazaki, výlet do Kagoshimy nebo do národních parků okolo. Nakonec ale dva dny v kuse pršelo, takže jsem je strávila na hostelu, a ten třetí jsem věnovala surfování a procházení zajímavostí v Miyazaki. Užila jsem si tak chviličku na pláži u moře, pod palmami jedla levné, ale výborné sushi a pak nasedla na letadlo zpět do Tokya. Vnitrostátní let mě stál zhruba 1000 Kč. Kdybych se rozhodla cestovat vlakem, cesta by trvala 10x déle a byla by pravděpodobně i tolikrát dražší.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s